Malé Ferrari, které v posledních letech zažilo velký boom mezi sběrateli. Zatímco v letech 2017 - 2018 se prodávalo i pod 400 tisíc dolarů, dnes jeho cena v aukcích klidně může atakovat milion. Jeho vznik je bohužel doprovázen hořkou pachutí ztráty milovaného syna.
Můj seznam milovaných vozů by mohl zaplnit celý psací blok A4 a mockrát se mi v životě nestalo, že bych něco ze seznamu tajných přání a snů odmazal. Tím pádem se to kupí a za těch pár desítek let, co se automobily zabývám, je v mé mozkové garážové databance snů těch aut samozřejmě stovky. Určitě to řada z mých čtenářů moc dobře zná. V tomto proměnlivém katalogu benzínového šílenství existuje množství vozů, které jsou jeho pevnou a nesmazatelnou součástí. Stojí zkrátka skoro na vrcholu. Jedním takovým autem, které našlo cestu k mému srdci pro krásu své formy a techniky, je Ferrari Dino 246. Existovala auta s mnohem vznešenějšími atributy než dnes a nyní už jde o klasiky, jež nikdy neztratí své magické charisma. Takové je i Dino. V jeho případě možná zase existují vznešenější auta v rámci klasických Ferrari. Přesto mezi nimi Dino vždy obstojí bez jakékoli méněcennosti. A to především díky svému designu. Ikonickou, takřka dokonalou siluetou se inspirovala i mnohá další pozdější Ferrari s motorem umístěným doprostřed.
Alfredo Ferrari, první Enzův syn, se narodil v Modeně v prvním měsíci roku 1932. Přezdívka Dino vznikla později ze zdrobněliny „Alfredino“. Přišel tedy na svět ještě v éře, kdy měl Enzo svou stáj Scuderia Ferrari jakožto tovární závodní tým značky Alfa Romeo. Samostatná automobilka Ferrari SpA vzniká až po válce v době kolem 15. narozenin Dina v roce 1947. Již dlouho před tím, než bylo vybudováno rodinné firemní impérium, však Enzo přísahal, že jeho syn jej bude jednou následovat jako Il Commendatore Ferrari. Nicméně, poměrně rychle se ukázalo, že nic takového nebude možné. Dino v době, kdy dokončoval druhý ročník odborné školy, musel studium pro špatný zdravotní stav ukončit. Až do své smrti ale pokračoval v inženýrské práci pod vedením svého otce.
Ačkoli je jeho přesná míra zapojení do vývojových prací sporná, je jasné, že Dino měl prsty hned v několika klíčových návrzích Ferrari, včetně několika malosériových závodních šestiválců a typu 750 Monza Spyder. Ve věku pouhých 24 let Dino v červnu 1956 padl za oběť nemoci, která je dnes známá jako svalová distrofie. Enzo byl jeho smrtí od začátku zcela zdrcen, stejně jako jeho manželka Laura se s touto ztrátou se nikdy nesmířil. Ke cti zesnulého syna vznikla řada závodních speciálů s jeho jménem, stejně jako silniční modely 206 / 246.
V roce 1961 zapsal Enzo tato slova: „Jsem přesvědčen, že když se hovoří o lásce muže a ženy, jde ze strany muže ve skutečnosti jen o obdiv. Jediná opravdová láska je ta, kterou cítí otec ke svému synovi.“
Prvním silničním Dinem byl typ 206 GT z roku 1968 s výkonem 180 koní, kterého se vyrobilo pouze 152 kusů. V této době viděl Enzo jako nedílnou součást DNA své značky i modely s méně než 12 válci a právě těm mělo být určeno označení Dino. Typ 206 byl v podstatě prvním silničním Ferrari s motorem uprostřed. V letech 1969 až 1974 se již vyráběl typ 246, který vznikl celkem v 2 487 exemplářích. Stále šlo o kompaktní, lehké a pružné auto vyrobené s nejlepšími technologiemi. Mělo již kotoučové brzdy na všech kolech, plně nezávislé zavěšení a také 2,4-litrový dvouvačkový motor V6, který v evropské specifikaci podával výkon kolem 200 koní. V případě americké specifikace byl kvůli emisním limitům „přiškrcen“ na výkon okolo 180 koní. Stejně jako 206, mělo i Dino 246 elektronické zapalování Magnetti Marelli. Obě auta ve skutečnosti vypadala velmi podobně a laik by je od sebe možná na první pohled nerozpoznal. 246 bylo ale o přibližně 5 až 10% větší ve většině rozměrů. Stále však samozřejmě nešlo o velké auto.
Design od lidí ze studia Pininfarina pod vedením Scagliettiho, se vší smyslností a organickými křivkami byl pro danou dobu u italských vozů typický. Ladné tvary a sportovní elegance nejsou v kategorii vzácných a exotických klasických vozů nijak vzácné, ale není zcela obvyklé, aby tato slova dokonale vystihovala stroj v celém jeho rozsahu. Zejména Dino s karoserií kupé je vizuálně dokonalé, ať už se na něj díváte z kteréhokoli úhlu.
Zajímavé je, že lidé, kteří Dino řídili, se často rozchází v názorech na kvalitu jeho ovládání. Někdo prohlašuje, že auto není příliš obratné, že má mrtvé řízení a že nedotáčivost se až moc rychle mění v přetáčivost. Jiní ale zase tvrdí úplný opak.
Fialové auto z fotografie výše bylo prodáno po celkové restauraci. Mělo velmi dobře zdokumentovanou historii a především certifikaci Ferrari Classiche. Jeho původní lak v odstínu Blu Notte Metallizzato se sice nedochoval, ale při restaurování vůz dostal vzácný továrním odstín 106-A-71 Viola Metallizzato Dino. Tato dobově správná barva je osvěžující změnou oproti obvyklé červené, bílé, stříbrné nebo dokonce žluté, se kterou se člověk na Dinech obvykle setkává. V určité době byli Italové známí svými nádhernými kovovými odstíny v hnědé, kaštanové, měděné nebo zelené, modré a nejvzácnější - fialové.
