Vývoj, který vedl k autům, jak je dnes známe a jak si je chceme ve společnosti zakazovat, lze rozdělit do šesti nebo sedmi epoch. Toto je podrobné zamyšlení nad jejich definicí, významem a odkazem.
Dnes už víme, že v první epoše existovaly pouze nápady, fantazie a představy o tom, jak a čeho by mohl jednou člověk při pohybu využívat. Můžeme sem asi objektivně zahrnout různé, více či méně fantasmagorické výtvory od šlapacích vozů bez koní až po pokusy s větrným pohonem. Společným činitelem těchto strojů bylo to, že ještě nebyly poháněny spalováním. Jeden takový se pokoušel navrhnout i Roberto Valturio jak vidíte na modelu výše.
Do druhé éry patří vynález parního stroje, který v 19. století sloužil nejen k pohonu železničních lokomotiv, ale o něco později už k něčemu, co lze nazvat silničním vozidlem.
A konečně! Ve třetí epoše byli již naši drazí pradědečkové a prababičky konečně svědky vzniku spalovacího motoru, který fungoval s voňavým fosilním palivem, nicméně zatím nedisponoval žádnou kompresí. Teprve čtvrtá éra totiž přinesla spalovací motor s kompresí v podobě pístového motoru. Pořád jsme ale v době na míle vzdálené okamžiku, kdy se na cestách začaly objevovat první stroje, které už bychom mohli nazvat automobily . Tím zásadním okamžikem je tedy epocha pátá. Až v tomto období dochází naplno k přeměně energie ze spalovacího motoru v pohyb a pohon kol - tedy máme první automobily, první motocykly, první motorové čluny, vzducholoďe a samozřejmě letadla. Vesmírný zázrak evoluce. Homo Automobilis.
Od šlapacích autíček k singularitě v Le Mans
Můžeme se ptát, čím analyzovat a definovat vývoj, který následoval a následuje vlastně dodnes, avšak je otázka, jestli dnešní vývoj opravdu spěje stále kupředu a k něčemu revolučně lepšímu. Obávám se, že tomu tak není. Není tomu tak při zachování věrnosti původní myšlence individuální, svobodné, silniční dopravy každého jedince. Počátek této sedmé éry bych osobně umístil k prvním pokusům nahradit klasický pístový motor agregátem s rotačním pohybem - tedy extrémně zajímavý a úžasně využitý Wankelův vynález. Slyšeli jste někdy šílený zvuk takové Mazdy 787B - placatého speciálu ze závodní 80s skupiny Group C? Pokud ne, ihned to napravte. Husí kůže zaručena.
Vraťme se ale ještě zpátky. První muž, který si pravděpodobně pohrával s myšlenkou, že jednoho dne lidstvo najde způsoby, jak mechanicky pohánět vozidla a letadla, byl anglický filozof Roger Bacon, františkánský mnich, který se narodil v roce 1219 a zemřel v Oxfordu v roce 1294. Byl opravdu filozof, ale ve svých myšlenkách často inklinoval k vědeckým spekulacím a přestože nepopisoval detaily, věřil, že by se jednoho dne mohli lidé začít pohybovat mechanickou silou. Ten pán prostě tušil, že jednou budeme jezdit pořádnou kudlu.
Myšlenka šlapacích vozů (nejtechničtější jazyk světa - němčina - má pro ně označení "Muskelkraftwagen", což při překladu někomu trochu může vtipně evokovat velmi dobře známý termín "muscle car", ale opravdu to spolu nemá nic společného) samozřejmě sahá do ještě mnohem starších dob než je 13. století. Původ lze hledat už například v obrovských helénských obléhacích věžích ze 4. století před Kristem, které byly uváděny v pohyb šlapacími koly. Dochovaná písemná zmínka z roku 308 před Kristem zaznamenala osobní samohybný vůz Démétria z Faléru, který se s ním účastnil náboženských procesí a pro přihlížející se pohyboval neviditelnou silou. Neviditelnou silou samozřejmě ve skutečnosti byli svalnatí muži, pravděpodobně otroci, kteří pracovali na pedálech uvnitř tohoto vozidla, jež by se dalo přirovnat k obřímu dřevěnému hlemýždi. V německých kronikách lze zaznamenat první zmínku o takovém "muscle caru" z roku 1447. Do města Memmingen v dnešním Bavorsku údajně přijel vůz bez koní. Mein Gott!
Renesanční lidé...
Je pozoruhodné, že v těchto obdobích lidských dějin se otázkou samohybu zabývalo mnoho lidí od technických učenců až po výtvarné umělce nebo architekty. Temný středověk? Ale jděte... Leonardo Da Vinci kreslil v Itálii návrhy pojízdných vozů kolem roku 1490 a podobnými návrhy se zabýval i Albrecht Dürer v Německu. Velmi známým se později - v letech 1650 / 1660 - stalo mechanické slavnostní vozidlo norimberského nástrojaře Johanna Hautsche. Hautsch postavil dva takové stroje. Pohon ale stále obstarávala energie lidského svalu, protože pro uvedení v pohyb musel muž ukrytý v útrobách vozu otáčet klikou. Asi se do nevolnického údělu těchto pánů úplně nechci vcítit. Temný středověk? Může být... Nicméně mechanik Honza Hautsch několik takových dopravních prostředků úspěšně prodal i k švédským a dánským královským dvorům. Krátce na to postavil jeden "Muskelkraftwagen" také hodinář Stefan Farffler z Altdorfu. V roce 1745 představil francouzský výrobce prvních "robotických" strojů Jacques Vaucanson králi Ludvíku XV. Milovanému dvoumístný šlapací vůz, který údajně na vládce velmi zapůsobil. Aby ne. Chudák kluk, vnouček Krála Slunce, zdědil trůn v pěti letech a neměl to lehké ani později třeba s markýzou De Pompadour. Vládl stále ještě barokní Francii bezmála šest desetiletí. Kdyby se tak býval mohl povozit o pár století později v Citroenu DS...
Cugnotův parní vůz aneb chudák objevitel...
Éru silničních vozidel zahájil Nicolas Joseph Cugnot. Bůh mu buď milostiv. Opravdu, když se vrátíme k počátkům, poetickým rokům kolem letopočtu 1769, můžeme stanout na prašných cestách v okolí Paříže. Právě tady se testoval první parní vůz. Než jej inženýr Cugnot zkonstruoval, získal technické vzdělání v Německu, zúčastnil se sedmileté války a byl připraven položit život za Marii Terezii. V roce 1763 se Cugnot přestěhoval do hlavního města Francie. A král o něm už věděl. O necelých šest let později byl z pověření Jeho Veličenstva hotový prototyp parního vozu, který byl schopen vézt čtyři osoby rychlostí 9 km/h. Spěcháte někam? Vemte si koně. Vzniklá pára stačila na 12 minutovou jízdu.
Možná tomu nebudou ti chudáčci v dnešní evropské komisi věřit, ale žádné dotace nepřicházely. Byla to doba válek s bajonety. Druhým pokusem tedy bylo větší vozidlo, které mělo pracovat v terénu až s pěti tunami. Mělo obrovský parní kotel, tři kola a nástavbu pro něco, co bylo schopno usmrtit nepřátele. To už jsme v letech 1770 až 1771, ale s touto neovladatelnou károu to při testování v okolí Château de Vincennes poměrně záhy někdo napral čelně do zdi, ministr války nebyl rád a rozvoj projektu ukončil.
Nástroj zkázy byl sice později umístěn do muzea, ale komu tím prospějete? Co?! Cugnot v následujících letech přežíval z minimálního důchodu a zemřel zbídačený a osamělý v Bruselu v roce 1804. Netvoří to velmi zajímavou historickou asociaci k dnešku? O tom jak to bylo dále, se dočtete již brzy. Pěst našich předků napřažená ze záhrobí zelenému progresivistickému neobolševismu současnosti, udeří v následujících dnech. V magazínu T77.
