Tvoří ve více jak devadesáti letech, maluje naprosto výjimečně a obsah jeho děl se jen těžko popisuje slovy. Tenhle výlet si budu pamatovat hodně dlouho. Přišel čas se o něj podělit. V zámecké jízdárně – Alšově jihočeské galerii – v Hluboké nad Vltavou bylo od konce června do konce října 2022 možné navštívit výjimečnou výstavu Theodora Pištěka. Pan Pištěk je jeden z těch lidí, kteří do důchodu nikdy neodejdou, protože svou tvorbu a vše co obsahuje, zkrátka milují. Maluje auta a auta provází celý jeho život.
Podstata
Většina té části společnosti s alespoň drobným kulturním povědomím zná jméno Theodora Pištěka v přímé souvislosti s Milošem Formanem a jeho filmovou režisérskou tvorbou. Oscarové ocenění za kostýmní portfolio pro film Amadeus zarezonovalo logicky v médiích globálně. Pištěk je ale krom kostýmní tvorby celosvětově uznávaný i jako “prostý” malíř. Jde tu o takové výtvarné disciplíny jako je fotorealismus, hyperrealismus a některá Pištěkova díla přímo oslavují historicky jedny z vizuálně nejatraktivnějších stylů – barokní malbu a surrealismus. Pokud je tvorba Theodora Pištěka něčím poměrně dost výrazně vyhraněna, pak je to téma automobilismu a ducha motorsportu. Vystavoval v mnoha zemích světa - to už se třeba tolik neví.
Počátek
Když pominu výtvarný talent od Pána Boha, zaslouží se zde nyní zmínit především celoživotní řemeslo a jeho zdokonalování, které putovalo po boku nezměrné lásky k rychlé jízdě automobilem. Pištěk nehovoří v souvislosti s motorsportem pouze o lásce, ale výslovně o “největší droze svého života. Julius Ženíšek, jeho dědeček z matčiny strany stál defakto u zrodu motorismu v celé střední Evropě na začátku 20. století a stal se výhradním dealerem Ford Motor Company pro oblast Rakouska-Uherska. Kromě jiného byl i společníkem Bedřicha Procházky – majitele prvního automobilového showroomu v Praze.
Reflexe
Když si nyní uvědomím jen v záblesku vlastních dětských vzpomínek, jak mne v životě ovlivnil můj dědeček, který pracoval po většinu života v nástrojárně strakonické zbrojovky a tak měl blízko ke strojům všeho druhu, především pak k motocyklům a z velké části právě on mě naučil milovat auta a celou kulturu kolem, upřímně, nedovedu si moc představit jak masivním životním nábojem, vzorem a zdrojem byl pro Theodora Pištěka jeho děd, pan Ženíšek. Mít v okruhu nejbližší rodiny pionýra evropského automobilismu, který se přímo podílel na tom, že lidé sesedli z koní a usedli za volant, to je pro mne osobně vážně naprosto výjimečná představa.
"Historik umění, který chápe styly minulosti pouze jako výraz doby, rasy nebo třídní situace, bude trýznit žijícího umělce prázdným požadavkem, aby i on vyjadřoval podstatu a ducha své doby, rasy, třídy, anebo, což je úplně nejhorší, svého já." - E. H. Gombrich, 1957
Ve výše zmíněném citátu je slovo STYL. A protože, dnešní odborná média nebo vzdělávací projekty v oborech designu a architektury a jejich modernistické učení tlačí své výchozí nastavení hlava nehlava, zastávání se něčeho jako jako je styling, může být velmi rychle prezentováno a škatulkováno jako"podivné staromilství. Ale tady je k té nutnosti stylu jeden úplně fatální argument, který není možné přehlížet, obejít jej, zamlčet jej. Henry Ford udělal Model T. Myslel si a věřil, že to bude jediný, všem cenově dostupný univerzální auťák. Ale v Americe byla opravdová svoboda. A tak se musel Henry s touto svou ideou pod náporem konkurence ze strany GM rozloučit. Fabrika General Motors pod vládou Alfreda Sloana a pod estetickým vedením geniálního designéra Harleye Earla dokázala Fordův podíl na trhu v Americe snížit z 50% na začátku 20.let na zhruba 25% okolo roku 1925. A v praxi to vypadalo tak, že GM prováděla každoroční stylovou obměnu svých modelových řad a vyráběla se auta v mnoha nových barevných odstínech stejně jako ve více cenových kategoriích. Pan Sloane velmi správně, pravděpodobně jako jeden z prvních lidí na světě, vytušil, že lidé nekupují auta pouze a ryze pragmaticky pro spolehlivost nebo výkon, a že modní a stylová stránka karosářské tvorby je naopak zcela zásadní. Tento mentální objev automobilové racionality přišel v době, kdy Henry Ford říkal otevřeně svým zákazníkům - "Můžete mít auto, v jaké chcete barvě, pokud je černá."
Také vám připadá zcela jasné a logické, že Ford nemohl v USA získat průmyslový monopol v oboru automobilového průmyslu? A píšu o tom především z toho estetického hlediska, protože kdy by se tehdejší výroba řídila Fordovým extrémně praktickým smýšlením, těžko by pak vznikla TA auta, která mají půl druhé tuny stylu, srdce a duše. Tedy ta, která tolik zpestřují, krášlí, obšťastňují náš život a prohlubují náš zájem o ně. Díky tomu se kolem aut vytvořila svébytná a kompletní kultura, výtvarné umění nevyjímaje. Pan Pištěk je zázračnou bytostí v našem vesmíru na naší Zemi, já mu tímto vzdávám věčný hold a prohlašuji ho za nesmrtelného člověka, na kterého nesmí Čechoslováci nikdy zapomenout.
Řídil od 14 let...
A víte co je možná ještě výjimečnější? Když si někdo v sobě na základě výše popsaných věcí dokáže vypěstovat takovou obrazotvornost jako to udělal právě pan Theodor Pištěk. Nemalou měrou k tomu jistě přispěl i fakt, že se sám stal automobilovým závodníkem a reprezentoval Československo na evropských okruzích a aktivně provozoval kremaci pneumatik na závodních vozech do roku 1975 – tedy do svých 41 let. Zároveň nosí už celé dekády v srdci také konkrétní vozy a to sice Porsche. Jeho obrazy ostatně hovoří za vše. Znalejší jedinci poměrně snadno poznají v jeho konkrétních dílech jako ústřední vizuální motiv například takové ikony jako Porsche 959 Prototype, Porsche 917/10 Can-Am, Porsche 956 a tak bych mohl pokračovat. Protože otec onemocněl, ale stále se mohl a chtěl účastnit natáčení, mladý Theodor svého tátu vozil od 14 let pravidelně křížem krážem po celé Praze. Později si vydobil závodní licenci prostřednictvím ježdění pořádné kudly se Škodou Spartak. Existuje romantická historka o tom, jak jel pan Pištěk v šedesátých letech Rallye Vltava a na Šumavě kousek za Sušicí, přepálil jednu ze zatáček, prorazil ochranný "val" z dřevěnných kmenů a se svým Saabem 850 Monte Carlo skončil v řece Vydře, tři metry pod úrovní tratě. Z vody ho netahal nikdo jiný Louis Chiron v luxusních italských polobotkách z hnědobílé kůže. Posádku Chiron naložil do bezpečí doprovodné Tatry 603, kde ho provázela Eliška Junková a společně se po karambolu dopravili na ředitelství závodu.
Na výstavě v Alšově galerii nechybělo žádné z Pištěkových slavných děl a tak bylo možno minuty nebo hodiny rozjímat před Velkou krajinou (1972) – obrazem, který obývají moji milovaní piloti Graham Hill a Jacky Ickx a na němž si mladá dívka tiskne k tělu rudou přilbu Nikiho Laudy. Člově se mohl pomodlit u naprosto ikonického plátna Ecce Homo, na kterém stojí Nelson Piquet v závodní kombinéze týmu Brabham, působí jako biblický Mesiáš a nad ním opticky levituje závodní motor V8 od Porsche.
Hyperrealismus versus iluze
Jak se posouvám při psaní tohoto textu, zastavila mne vzpomínka na takřka osobní iniciační moment. Proběhl právě na této výstavě a nějakým prapodivným a zároveň asi univerzálním způsobem mne vrátil o několik let zpět. V první řadě zde musím poznamenat, že nejsem kunsthistorik a ať už jde o výtvarné umění nebo architekturu, je to v mém případě pouze příležitostná samouka a na několik let záležitost a zájem, který mi nahradil dočasně vyhořelý a odcizelý zájem o historii i současnost automobilismu. Josef N. Tak se jmenuje naprosto zásadní obraz Theodora Pištěka, který v sobě nese řadu odkazů. Dovolím si říct, že jde v první řadě o lásku k uměleckému přístupu Salvadora Dalího. Tento pán je mimochodem na plátně i explicitně zobrazen s jízdním kolem. Avšak jak už jsem podotknul, nejsem ani kunsthistorik ani fundovaný znalec Pištěkovy výtvarné tvorby. Proto nemám ambice ani zájem zde jeho konkrétní díla a jejich celkový kontext vysvětlovat a propadat se do různých teorií iluzivnosti a vhledů do prostoru jednotlivých maleb, kde se může, ale také nemusí odehrávat celá řada příběhů. Pro extrémně silný a emocionální moment toto člověk ani nepotřebuje. Tesař a otec Krista – Josef Nazaretský, který si ubaluje cigaretu a celému plátnu defakto dominuje zadní část animálního závodního vozu Porsche 935 Moby Dick. Takto geniální moment a myšlenka mi stačí…. Další obraz v řadě, před kterým na mne bezmála padaly mdloby je výjev s názvem Adieu Guy Moll. Geniální Alžířan za volantem osmiválcové Alfy Romeo P3 vyvinuté Vittoriem Janem – nejvěrnějším kolegou a přítelem Enza Ferrariho na počátku jeho legendární a romantické cesty životem. Jde o patrně nejcennější Pištěkův obraz. Nejhodnotnější dílo je to dost pravděpodobně i pro tvůrce samotného. Proč jej maloval s přestávkami takřka čtvrt století? Na to vám asi žádný kurátor ani nikdo jiný neodpoví. Možná ani Theodor Pištěk sám. Možná – a zdůrazňuji opravdu možná – jde o nějaké vypíchnutí základní symboliky a ikonografie a o připomenutí významu, obsahu a krásy historie motoristického sportu, do které když se člověk ponoří byť jen na chvíli a jen na okraj, zjistí, že jde o impulsy z minulosti, které lidstvu přináší v mnoha ohledech to nejlepší z pokroku lidské civilizace v éře po průmyslové revoluci. Guy Moll byl úspěšný jen na krátký časový úsek, zemřel v plném závodním tempu a velmi mladý. Je ale v něčem zcela neopominutelný. Enzo Ferrari jej bez nejmenších pochybností vnímal, jako ztělesnění božství za volantem. Alfy Romeo P3 bylo vyrobeno 15 kusů. –15–. Tím pádem už zde ani není řeč o nějaké potenciální investici. Hodnotu vozu zkrátka v tomto případě vyčíslit nejde, stejně jako nejde vyčíslit hodnota obrazů od Michelangela. Obraz Adieu Guy Moll byl namalován v jednom jediném exempláři a žádné popartové variace a umělecké printy v plánu nejsou. Myslím, že to celkem dává smysl…
Můj závěr? Svým způsobem se v prostoru této galerie, v daný moment a s těmito konkrétními obrazy všechno poskladálo do dokonalé souhry a to ať už umělecké scény, širší společnosti, nebo prostě i jen lidí, kteří milují automobily. Alespoň pro mne to tak bylo a za to bych rád poděkoval. Pro účely širší editace a doplnění tohoto článku jsem se pokusil s panem Pištěkem spojit, ale bohužel po devadesátce a po operaci už není lehké někoho dostat na drát. Pokud se to v blízké budoucnosti podaří, určitě se o tom dozvíte... Samotná výstava proběhla a opakovat se už pravděpodobně nikdy nebude. Malou záplatou na tuto přirozenou, avšak nelítostnou konečnost může být alespoň fakt, že si lze v knihkupectvích stále zakoupit alespoň krásný katalog výstavy od Alšovy galerie. A co je nejdůležitější - Génius "Dodo" Pištěk je tu stále s námi.
