Toto je pocta Gianni Agnellimu. Může být pro dnešní pokrový svět jistě kontroverzní a diskutabilní postavou. Nicméně určitých životních milníků dosáhl pouze on jediný. Ferrari i Fiat jsou navždy jeho dlužníkem. Po Commendatore Enzovi je to právě Agnelli, kdo toho pro legendární značku z Maranella udělal nejvíc…
Gianni Agnelli byl mág kapitalismu. Možná i taková modla nás pravičáků. Superbohatý, výjimečně charismatický, elegantní, chytrý a nakonec i slavný muž. Kdyžtak mne poučte, ale já opravdu neznám z historie člověka, který uměl utrácet tak obrovské částky peněz za tak prvotřídní, kvalitní, vkusné a ojedinělé předměty. Předměty, které však nikdy nebyly křiklavé. Byla to především auta vytvářející jakousi neodolatelnou ale tichou eleganci. Gianni zkrátka uměl utrácet jako nikdo jiný na světě a finanční prostředky používal tím nejlepším možným způsobem. V jakém kontrastu se styl tohoto člověka ocitá vedle dnešních „superhvězd“ s jejich odpornými výstupy a křikem za multikulturní a genderovou rovnost pro všechny a kýčovitými prezentacemi sebe sama…? Ten rozdíl je bezedný.
Agnellimu se dostalo toho daru, že mohl žít podle svých nejlepších fyzických, duševních i ekonomických schopností a on tento dar užíval po desítky let ve všech jeho deklinacích, včetně žen... Jezdil do kanceláře v Turíně ve Fiatu poháněném motorem Ferrari, svá auta si sám řídil a protože byl dlouhé roky v miřidlech komunistických Rudých brigád, aby snižoval rizika v oblasti své osobní bezpečnosti, často měnil itinerář.
Jeho společníky byli legendární playboyové 50. a 60. let 20. století. Jména jako Aly Khan, Porfirio „Rubi“ Rubirosa, Errol Flynn a monacký princ Ranieri. Jeho neteř Isabella o něm jednou prohlásila, že definoval vše, co Italové milují – auta, sex, sport, eleganci…
Řecký majitel slavného časopisu Taki', pravicový konzervativec Theodoracopulos napsal hluboce osobní poctu mimořádnému životu svého blízkého přítele Gianniho – „…byl v pohodě, byl srdečný, nebyl narcis a milovník sebe sama, nic takového. Gianni Agnelli byl nejmocnějším obchodníkem v Evropě. V obchodním světě vzbuzoval obrovský respekt a všude také vzbouzel zájem žen. Byl tvůrcem trendů nejen v Itálii. Nejen, že dosáhl velkých průmyslových výkonů, byl také legendárním playboyem.“
John F. Kennedy ho nazýval italským králem….
Jeho život byl rozhodně i jedním z těch nejvíce vzrušujících. Ačkoli oba jeho rodiče zemřeli při tragických nehodách, on se nebál žít naplno a často se pohybovat na hraně i za ní – především co se aut týká. Přežil desítky méně či více vážných nehod a různých crashů na silnici, na zasněžených svazích hor i na otevřeném moři. Nakonec zemřel s rakovinou ve své posteli. S tou ale roky bojoval stejně statečně, jako žil svůj život.
Tmavě modrý Fiat 132 se řítí ze zatáčky v dokonale kontrolovaném skluzu všech čtyř kol. Agnelli se škodolibě usměje, na sedadle smrti vedle něj sedí přítel a jeho šofér, jako obvykle, sedící vzadu - oba současně se krčí a třeští jim hlava. Auto jede centrem Turína rychlostí více než 90 kilometrů za hodinu. V provozu přejíždí přes dvojité čáry, do protisměrných pruhů, přejíždí i semafory… Gianni má patricijský vzhled, hluboce vrásčitý obličej a téměř dokonalý římský nos. Hluboké opálení zvýrazňuje kontury kolem očí. Pro většinu žen je bolestně pohledný a většina mužů ví, jak bezvadně je oblečený. Když dorazí na rušnou křižovatku, drze projede na červenou, ale dopravní policista neudělá nic jiného, než že mu směle zamává na pozdrav. V ústředí Fiatu na Corso Marconi vystoupí Gianni a i přes velmi znatelné kulhání vejde svižně dovnitř. Řidič si otře čelo a zavrtí hlavou a sám pro sebe říká – „Ach, é sempre cosi.“
Právě jste se přenesli do Itálie na začátek 70. let minulého století. Rudé brigády jsou na vzestupu, mafiánské klany se jejich nebezpečí snaží trumfnout svým vlastním násilím a bohatí a vlivní lidé jsou unášeni, vydíráni a vražděni téměř každý týden. Velké množství lidí z nejvyšších společenských vrstev Itálii opouští a odchází do pokojnějších krajin a zemí jako je Švýcarsko, USA nebo Monako. Ne tak Gianni Agnelli. Člověk, který samozřejmě mohl užívat titulu prince nebo vévody, které byly nabízeny jeho dědečkovi králem vděčným za služby prokázané ve válce. Ale děda Giovanni žádal pouze o státní kompenzace za auta a nákladní vozy postavené pro italskou armádu…. Agnelli vždy odmítal mít bodyguardy – „příliš mluví a příliš toho vidí,“ říkával. Navzdory skutečnosti, že italští teroristé se v určitém momentě opravdu stali obrovskou silou, jejíž kontrola a potírání bylo pro Itálii nad její síly. Zatímco i drobní podnikatelé a nižší, nevýznamní úředníci vyžadovali často alespoň dvě gorily, Gianni chodil zcela bez ochrany. Vláda mu sice nakonec nějak ochranku vnutila, ale té se mu stejně často dařilo unikat a jeho výborné řidičské schopnosti mu pomohly udržet své tělo v jednom kuse. Jeden rudobrigádník u výslechu vypověděl, že měl Agnelliho v hledáčku dlouhých i krátkých zbraní mnohokrát, ale jednoduše nebyl schopen vystřelit. L'avvocato byl pro něj příliš rychlý…
Agnelliho domy, lodě, sbírka umění, auta, stejně jako jeho styl zábavy.. byl v tom kus skutečné jedinečnosti. Mnoho lidí kolem napodobovalo jeho odlišný způsob mluvy, jeho styl oblékání anebo jeho velmi známý zvyk nosit hodinky přes manžetu košile. Mnohým se to nepodařilo. Dnes už si většina společnosti uvědomuje, že nemá smysl pokoušet se „opičit“. G.A. byl nenapodobitelný. Jen málo lidí zmiňuje jeho jednání s opačným pohlavím. Přestože byl 50 let šťastně ženatý s neapolskou princeznou Marellou Caracciolo di Castagneto, byl Agnelli ve své době skutečným Italem. Před svatbou v roce 1953 chodil s každou známou herečkou a modelkou poválečné Itálie, nemluvě o několika princeznách. Byť své způsoby po svatbě nezměnil, stal se protektorem diskrétnosti. Anita Ekberg na svém vrcholu byla jednou z mnoha hvězd, které měl, a ve svém tažení pokračoval až do konce.
Jednou se ho někdo odvážil zeptat, jak to lze ospravedlnit či obhájit.. „Poznal jsem řadu věrných manželů, kteří byli opravdu špatní, a znal jsem nevěrné muže, kteří byli velmi dobří manželé. Nemyslím si, že ty dvě věci na sobě musí být nutně závislé a jít dohromady.“ Považte sami – je to na tohle nějaký legitimní protiargument?
Mezi bussinesmeny byl Agnelli trochu paradoxem. Neuváděl cifry a ziskové marže a kolikrát se nebral vážně tak jako ostatní, méně významní rádoby žraloci. Byl vnímavý spíše k nápadům a celým komplexním ideám než k malicherným titěrnostem a jeho silná stránka spočívala mimojiné v umění strategie a také delegování pravomocí. Byl také paradoxem mezi těmi, kteří mají rádi dobrou zábavu. Nemohl strpět hlupáky, i když patřil k nejslušnějším mužům světa. Přestože se přátelil se slavnými playboyi své doby, jako byli už zmínění Aly Khan, Porfirio Rubirosa a jim podobní, byla to přátelství sobotních nocí. A neustálá honba za rozkoší ho nudila…
Kupodivu to byl v jádru, spíš než cokoli jiného, těžce pracující muž buržoazie. V roce 1963 si uvědomil, že párty-život na Riviéře skončil. Prodal svůj honosný palác Villa Leopolda, čímž ukončil éru své tamnější extravagantní zábavy. V roce 1966 byl zvolen předsedou Fiatu a přivedl tradiční rodinnou firmu do opravdové nadnárodní ligy…
V pokračování story se vrátíme nejprve do roku 1952. Roku, ve kterém se rychlost Agnellimu nevyplatila a stála ho nohu roztříštěnou na kousky. V jeho nehodě s šestiválcovým Fiatem kombi hrálo roli hned několik faktorů od žen, přes drogy a alkohol až po napadení jiným mužem. Budeme se věnovat jeho na zakázku vyrobeným automobilům – (ano, to jediné Ferrari F40 bez spojkového pedálu měl také on), spektakulárním jachtám a mnoha dalším událostem v jeho nespoutaném, dlouhém životě.
