Narodil se 12.března 1921 ve Villar Perosa poblíž Turína a byl nejmilovanějším vnukem zakladatele Fiatu - Il Senatore Giovanniho. Jako životně důležitý dědic průmyslového impéria byl osvobozen od vojenské služby. Přesto se dobrovolně přihlásil, sloužil pět let jako důstojník kavalerie na africké a ruské frontě na straně Osy a byl vyznamenán vojenským křížem za chrabrost. Vítejte u pokračování příběhu o jedné z nejvýraznějších postav historie automobilového průmyslu.
Zlatá padesátá
Jedna z dávných historek vypráví příhodu z kasina v Monte Carlu. Gianni hrál Chemin de fer o velmi vysoké sázky. Bylo pozdě a žena sedící za Giannim byla spatřena, jak mu krade žetony a v zápětí byla zatčena, když se je pokusila proměnit. Agnelli však trval na tom, že jí je dal. A udělal to přestože onu ženu údajně neměl ani trochu rád. To byl styl l'avvocata. Věděl, že někteří lidé neměli takové štěstí jako jiní.
Po válce, když ve Fiatu probíhala obnova a restrukturalizace, trávil Gianni spoustu času na francouzské riviéře. Tehdy to bylo neskutečně kouzelné místo. Gianni nebyl sám, kdo doháněl ztracený čas z války. Celé noci se věnoval hazardu v kasinech a každý den za úsvitu létal na otočku do Turína ve své Dakotě.
Jak intenzivněji chápat perspektivu 50. let na Azurovém pobřeží? Zář a půvab této doby na tomto místě, to bylo něco neopakovatelného. Slavní lidé ještě nebyli kořistí otravných, dotěrných paparazziů a tak se tady i filmové nebo hudební hvězdy mohly zcela běžně procházet po ulicích a věnovat se každodennímu životu. Otevřela se zde dočasně taková dimenze, kde jakoby se sešel celý svět proto, aby pořádal večírky, točil filmy, užíval si dovolené a La Dolce Vita. Lidé ze sebe potřebovali vyhnat válečné démony, spoustu úzkostí a obav. Luxus i večně krásné počasí tohoto místa jim vycházel vstříc. Nevyhnulo se to ani zdejším silnicím, kde jste mohli potkávat auta, která nebyla pouhým symbolem bohatství, ale především vytříbeného vkusu a občas i sportovních ambicí. Mnoho z těchto aut se posléze stalo ikonami designu a průběžně zaznamenaly drastický nárůst hodnoty na trhu s klasickými vozy, kde se jejich cena dávno pohybuje na takových úrovních, jež by si tito první majitelé z 50.let nedokázali představit ani v divokém snu. Mnohé fotografie z té doby dokazují i to, že lidé měli k těmto automobilům citový i praktický vztah. V zakázkových Ferrari 375 MM, 212 Vignale Spider nebo třeba Aston Martinu DB2 Drophead Coupé se zde jezdilo každodenně v sandálech a šortkách. Účelem vlastnictví automobilu zde byla reprezentace, sportovnost, noblesa a někdy i trochu hédonismu. Tvary karoserií ještě nevznikaly podle propočtů k ochraně chodců, ani v aerodynamických tunelech. Lidi zde zajímalo spíš množství chrómu na náraznících a kolem oken. K dokreslení správné a realistické představy musíte připočíst ještě dokonalé jídlo, kvalitní vína, hojnost nejlepšího šampaňského a tolik krásných žen, že muži zde mohli občas působit jako hmyz v noci přitahovaný a poletující pod světly pouličních lamp. Život v kulisách nádherných velkých hotelů podél pobřeží zde navíc ani nebyl nijak drahý – díky velmi silnému americkému dolaru.
Od Pamely Churchillové k téměř fatální nehodě...
Abych mohl lépe vykreslit vztah Gianni Agnelliho s Pamelou Churchillovou, bývalou snachou Winstona Churchilla a matkou Winstona Juniora, pro doplnění zmíním i povahu jejího prvního manžela - Randolpha Churchilla. Manželství s tímto synem britského (voje)vůdce nemohlo být šťastné. Už ve chvílích Pamelynina porodu na venkovské rezidenci v Chequers totiž Randolph vášnivě obšťastňoval v Londýně manželku jednoho z rakouských tenorů. Byl přidělený k 4. husarskému regimentu, pracoval jako dopisovatel novin Evening Standard lorda Beaverbrooka a čerstvě byl jmenován i novým poslancem dolní sněmovny. Randolph ale nejraději popíjel ve svém baru White‘s, uháněl ženy a utrácel peníze, které neměl, čímž vznikaly nepříjemné dluhy, které pak čekaly na zaplacení Winstonem. A jak moc byl finančně negramotný ukazuje i částka, kterou si ročně vydělával, která nebyla vůbec nízká, ale jemu přesto nestačila. Jeho roční příjem 30 tisíc dolarů měl se započtením neuvěřitelné inflace hodnotu dnešních 120 tisíc dolarů. Tyto věci se odehrávaly v podstatě souběžně s bombardováním Anglie německými Luftwaffe. Manželství nemohlo vydržet. Pamela se začala scházet s diplomatem a vyslancem presidenta Roosevelta pro evropské záležitosti – Williamem Harrimanem, který v minulosti získal jmění jako úspěšný podnikatel a hrál i důležitou roli ve spolupráci Británie a Sovětského svazu na porážce Hitlera . S tímto mužem udržovala kontakty po desetiletí a nakonec si ho i vzala.
To byla malá sonda do Anglie. A co mezi tím dělal L'avvocato? Existuje taková historka. Během druhé světové války v libyjském Tripolisu. Německý voják seděl v baru pro důstojníky ve společnosti levantské krásky. Pár oslovil mladý italský důstojník, který po chvíli se ženou začal flirtovat. Němec byl do jisté míry zdvořilý. Koneckonců to byli spojenci. Ale když Ital dámu jemně objal, Němec, aniž by řekl jediné slovo, nenápadně vytáhl Parabellum a střelil pod stolem mladého Itala do nohy. Kulka ho jen škrábnula. Všichni tři zůstali sedět a přes všechen ten hluk a veselí v baru si nikdo neuvědomil, že padl výstřel. Po minutě nebo dvou se Ital omluvil a s úsměvem odešel. Němec ani poté nezvýšil hlas ani neudělal na veřejnosti scénu. Tomu se říká Styl. A pokud ho měl někdo ještě více, byl to italský důstojník... A ano, byl to L'avvocato Agnelli.
Benito Mussolini, tato "Etna v lidské podobě", padl v Itálii ve chvíli, kdy se starý pán Senatore Giovanni Agnelli vlastně už kolem roku 43 fyzicky rozhodl, že Fiat jako průmyslový gigant a největší zaměstnavatel je pro zemi důležitější než Duce. Podpora se zhroutila a bylo za pět minut dvanáct když se Itálie v druhé světové válce vzdala a změnila stranu. Ostatně, Itálie na takovou válku nebyla nikdy reálně připravena a pro národ šlo o stejně tragické dějiny jako v první světové. Bez Fiatu a továrny v Mirafiori by to bylo prostě jen pouhé fiasko. Mladý Agnelli se v závěru války neváhal připojit k hnutí odporu proti nacistické okupaci a jakmile byl konec, hovořil plynně anglicky a velmi dobře se uplatnil při jednání se spojenci.
Nyní se ale konečně dostáváme i k jiné zajímavé mezikapitole – totiž Pamely vztahu s Giannim Agnellim, který vznikl v roce 48 v Paříži, kam se přestěhovala. V již popisované, uvolněné atmosféře 50. let na jihu Francie doprovázela Agnelliho na mnoho večírků, nebo trávili čas na jachtě. Bylo jim spolu fajn. Pamela Churchillová po bitvě o Británii zoufale potřebovala vypnout a odpočívat. Byla z aristokratické rodiny a tomu odpovídala i společenská kategorie mužů, s kterými si užívala. Edward Murrow, John Whitney, princ Aly Khan nebo tovární pilot Ferrari - markýz Alfonso de Portago. Dům si ale postavila až s Giannim. Nicméně o jeho povaze a touze po ženách už jste si mohli přečíst i v prvním díle tohoto vyprávění. Průser byl asi nevyhnutelný. Pamela byla po neblahých zkušenostech z manželství extrémně žárlivá a citlivá a když jedné horké noci přistihla Gianniho v jejich domě in flagranti s velmi mladou dívkou Anne Marií d’Estainville, rozpoutala peklo na zemi. Po velmi zuřivé a velmi dynamické hádce vzal Agnelli svou milenku, vyběhli z domu a nasedli do auta, aby ji odvezl zpět do jejího domu v Cap Martin.
L’Avvocato byl pravděpobně pod vlivem alkoholu a drog. Ne tolik, aby vůbec nebyl schopen řídit, ale natolik, aby učinění fatální chyby za volantem bylo o dost pravděpodobnější. Agnelli měl pro takové párty večery přezdívku „big white nights“ a to asi hovoří za vše. Té noci ale musel být také celkově ve velmi stresující situaci, odmítal jet pomalu a následovala chyba v úsudku či reakci. Jeho Ferrari se střetlo kolem čtvrté hodiny ráno s nákladní Lancií převážející maso a on zůstal v autě uvězněn. Náraz ho ochromil na celý život. Musel se vzdát jízdy ve sportovních vozech s klasickou manuální převodovkou, ve které tak vynikal, ačkoli dál plachtil a lyžoval. Pamela mu částečně odpustila a snažila se mu být nablízku při rekonvalescenci. Možná právě s ním tehdy dokonce otěhotněla, ale rozhodla se pro potrat. Láska jim souzena nebyla a on mezitím už čekal syna Edoarda s princeznou Marellou Caracciolo. Na zasněžených svazích nosil ortézu a na pravé noze vysokou ochranu po kolena, používal krátké lyže a spoléhal i na dvě pomocné malinké lyže připevněné k hůlkám. Základem byla rychlost. Lyžoval prý zuřivě, téměř posedlým způsobem, jako by menší tempo vůbec nepřipadalo v úvahu. Úraz nohy při autonehodě pak také zapříčinil jednu zásadní věc – Agnelli si pak nechával téměř všechna auta dělat na zákazku. K těm se ale dostaneme až v třetím pokračování.
Jak už jsem také zmiňoval, Agnelli byl velký milovník dress codů a stovky jeho oděvů bylo šito na zákazku u nejlepších krejčích doby. Aristotele Onassis i Stavros Niarchos mu byli vděčnými přáteli a říkali mu, že je naučil, jak žít. Brali si ho za příklad i při zařizování svých domů, při navrhování svých jachet nebo soukromých tryskáčů, napodobovali prý dokonce i jeho efektivní styl flirtu.
Jaký byl vlastně obyčejný den G.A.? To bohužel není schopen nikdo nijak univerzálně popsat. Ve slunečných dnech snídával na zahradě, dokonce i v zimě, po ránu stráveném na sjezdovkách. Občas mu na trávníku za domem už v brzkých ranních hodinách přistál vrtulník a náhodní přihlížející by nikdy nedokázali odhadnout kam, že to vlastně poletí – jestli na obchodní jednání, přehlídku automobilů, závody Formule 1 nebo zase někam na zasněžený svah. Často vstával brzy z rána kolem 5 hodiny, přečetl si noviny, prostřednictvím pevné linky navazoval hodinu kontakty s polovinou zeměkoule a když měl pocit, že může, znovu si zdřímnul až do poloviny odpoledne. K ruce měl služebnictvo, což byli lidé, kteří svou práci brali jako řemeslo, jež dělali na té nejvyšší možné úrovni, bezchybně a tiše.
Kromě Turína se často pobývalo i v dalších domech. Ty byly kromě Říma i ve švýcarském lyžařském ráji Saint Moritz nebo v New Yorku. Největší pompu, pokud jde o nemoticvosti, mělo ale sídlo La Leopolda. Obrovská, až gigantická rezidence postavená do více úrovní terénu, kde byl jeden luxusní salon vedle druhého. Gianni zde příjímal své přátelé z řad nejmocnějších lidí světa - hlavy států, krále a další státníky, jakož i bussinesmany. Dům byl zařízen opravdu výjimečně nejen díky Agnelliho posedlosti estetikou, designem a dokonalé znalosti historie umění, ale i díky manželce Marelle, která dokázala velmi dobře volit vybavení interiéru i dle jeho proporcí.
Ve třetím pokračování si přečtete popis zakázkových one-off automobilů a zaměřím se i na stinné stránky Agnelliho osobnosti.
